Co je kroj

Co je kroj? Slovník spisovné češtiny tento pojem vysvětluje jednoduše - oděv charakteristický pro určitý kraj. Podrobnější zprávy o kroji venkovanů se obecně spojují s dobou osvícenství, tj. s polovinou 18. století, kdy vzdělané kruhy obracejí svou pozornost vlivem filozofie trochu k lidu. Je třeba vědět více o lidu, kterému se má s úspěchem vládnout. Po celé Rakouské monarchii se proto konají různé soupisy a kroje se dostávají do úředních spisů. V roce 1791 se do Prahy na českou korunovaci císaře Leopolda II. sjíždějí pozvané krojované družiny. Z tohoto zájmu vycházejí i první kolekce malířských studií krojů venkovských lidí. K podobné akci došlo i při další korunovaci, tentokráte Ferdinanda V., v roce 1836. K oslavám patřila velká sešlost venkovanů ve svatebních a svátečních krojích z celého českého království. Ve sbírce Národopisného muzea v Praze jsou dodnes uloženy kvašové obrázky venkovských účastníků této korunovace. Je to jeden z nejcennějších ucelených obrazů oblečení českého lidu své doby. Po roce 1848 se však v řadě krajů začínají kroje odkládat. Na druhé straně sílí národní hnutí. Začínají se objevovat i vážné studie a beletristické postřehy o krojích - např. Božena Němcová z Domažlicka, Karolína Světlá z Podještědí, práce K.J. Erbena, malířské studie moravských krojů Josefa Mánesa a dalších. Velká vlna zájmu o kroj a jeho dokumentaci však čeká na 2. polovinu 19. století. Z řady krajů je zřejmé, že původní oblečení již nejde v živém procesu udržet. Vzniká tedy vlna národopisného sběratelství a vystavování - v roce 1891 na Všeobecné zemské jubilejní výstavě v Praze v expozici Česká chalupa, v roce 1895 na samostatné Národopisné výstavě Českoslovanské opět v Praze. Národopis se postupně formuje jako vědní obor. Kromě Národopisného muzea v Praze se v současnosti o udržování krojů a přibližování jejich historie současné generaci starají i baráčnické obce a župy po celých Čechách. Jednou z nich je i naše obec. Langhammerová, J.: České lidové kroje, Praha 1994, s.7 - 8 Naše planeta je rozdělena na státy a národy. Tyto se liší několikerým projevem. Především je to rasa - povaha a charakter obyvatel. I způsob života je v každé zemi a národě jiný, odlišný, osobitý. Čím jsou národy sebe vzdělanější i způsob života a jeho projev je odlišnější. Je to především řeč, strava, bydlení a zábava. Velmi výrazným projevem je ošacení - oděv. Je podmíněn, prostředím i módou. Od pravěku mají národy prvky oděvu, které jsou poznávací značkou příslušnosti a zároveň je rozlišují od ostatních národů. Po letech vývoje se vytvořil vrcholný bod, který byl nazván - národní kroj. U nás byl kroj souhrnem ladnosti, krásy a vkusu zdůrazněn výšivkou, krajkou, drahými látkami: brokátem, hedvábím, aksamitem a podmalován svěžími barvami a korunován vzornou čistotou a nadýchnut nažehleností. Stal se důležitým projevem samobytné národní kultury - hmotné i umělecké. Nejpopulárnější z českých krojů je kroj plzeňský, dále pak středočeský, jihomoravský, hanácký, píšťanský a další. Všechny vycházejí z původu slovanského: vévodící bílá barva, bohaté řasení, krásná výšivka vycházející ze slovanského ornamentu, kouzelnost krajky a zlatého krumplování. Toto všechno sladěno je v symfonii krásy, líbeznosti, ladnosti a podmanivého kouzla, vytrysknuvší ze srdce a duše tvůrců, vedena jen geniem lidu. Proto národní kroj je projevem kultury. Následkem tempa dnešního života, odložili jsme kroj do truhel a vitrín muzea. Právě baráčníci od svého vzniku pečují a popularizují kroje. Příležitostí k popularizaci krojů jsou baráčnické slavnosti, sjezdy, krojové přehlídky, to jsou příležitosti, kdy oblékáme naše krásné kroje. Nosíme kroj správně řešený a oblečený, esteticky bezvadný a vzorně čistý. Neoblékejme k němu nevhodné doplňky, moderní obuv, kabelky, módní účesy. Sukně kroje musí být opatřena kapsářem na nezbytné maličkosti pro ženu. Můžeme ke kroji nosit uzlík (neboli jilec), je vhodnější než novodobá taška byť i staromódní. Protože národní kroje krajové jsou dnes materiálově nedostupné, řídí se tetičky kroje spolkové takzvané "mařenky". Tento kroj je vytvořen v českém národním duchu, a proto se národním krojům podobá. Je to kroj jednoduchý, cenově i materiálově dostupný, velmi líbivý; pokud je bez pouťových ozdob a mašlí. Řídíme-li si nový kroj, obrátíme se vždy a ve všem na krojový odbor anebo panímaminku. Neřiďme se neověřenými vzory jiných členů. Pokud máte kroje a nemůžete jej samy nosit, získejte pro obléknutí dceru nebo vnučku. Nechť zásluhou baráčníků zazáří náš národní kroj jako nádherná duha na letní obloze - "jako jasná píseň v rozkvetlé přírodě - jako démant mezi křemeny" -podle slov Třebízského. Dle brožury "České lidové kroje", vydané u příležitosti 110 výročí založení českého baráčnictva Popis spolkových krojů Ženský: Bílá halenka, rozhalenkový límec, rukáv krátký (asi k lokti), vyšitá v národních barvách (červená, modrá), v národním vzoru na límci, manžetách a prsou. Sukně tmavá hladká (černá, tmavomodrá). Halenka se může nosit do sukně i přes sukni, pokud je vypasovaná. Střevíce pokud možno tmavší barvy, punčochy normální.

Mužský: Sestává se z bílé košile, vyšívané v národních barvách (červená a modrá), v národním vzoru - na límci, manžetách a na prsou. Místo kravaty červená stužka. Tmavé kalhoty bez šlí, kožený pás s přezkou, na hlavu baráčnická čapka s perem. Popis blatských krojů Ženský: Celkový ráz blatského kroje je pestrý, bohatý, třpytivý a působí dosti nákladným dojmem. Nejsnáze pozná se podle toho, že na zástěře, košilce a čepečku i plenách na hlavu je bohaté vyšívání s tylovými nebo pavučinkovými výplněmi, lemovanými pestrobarevnými korálky a lesklými cetkami. Nosily se ovšem také zástěry bílé, vyšívané dírkově, nebo zástěry bílé a červené, vyšívané barevným hedvábím či bavlnou, tzv. spořivým stehem, bez výplní a korálků. Nebo zástěry tzv. "zlaté", zdobené tylem a penízky. Nejmladší jsou fěrtochy z pestrobarevných šátků a barevné atlasové zástěrky, zdobené rybími šupinami. Čepečky byly plátěné, malé, kulaté, měkké s vláčkovou krajkou, přiloženou těsně k čelu, takže vlasy nebyly ani vidět, se zavazováním dozadu. Na dýnku čepce byl vyšit květ ve stejném stylu, jako na zástěře. Nad krajkou vázala se čelenka bohatě zdobená korálky, plíšky, cetkami i zrcadélky, takže byla velmi třpytivá a honosná. Dívky nosily jen čelenku, případně černou sametku přes čelo. Ženy nosily přes čepec veliké, bohatě vyšívané pleny ve stylu vyšívání na zástěrkách, až 2 m do čtverce. Svazovaly je na temeni hlavy, vyšívané cípy splývaly po obou stranách. Hlavní roh, který splýval po zádech, byl bohatě vyšit, asi půl metru do čtverce. Novomanželky (čili mladoženky) nosily přibližně rok po svatbě malou plenu, kterou dostaly o svatbě, tzv. zavíječka. Kromě toho nosily se na hlavě také jen černé šátky, uvázané na babku. V rozích mívaly květ. Další rázovitou součástí blatského kroje je sukně, široká, polokrátká, v pase skládaná v drobné záhyby, ze sukna nebo drsnější látky (hedvábí ani brokát ne), barvy modré, fialové, zelené i červenavé, ale ne tvrdě červené. V jedné třetině zdobena byla širokou květovanou stuhou zvanou "barborka" a zlatým nebo stříbrným prýmkem. Někdy místo stuhy byl našit na sukni pruh tzv. ornátové látky. Šněrovačky vyskytovaly se v několika druzích: květované z damašku, soukenné vyšívané, i z jednobarevného hedvábí, krátké, podobné bolerkům, nebo dlouhé, zdobené dole velkými zuby, lemovanými černou kraječkou. Nosily se navrch na sukni. Zapínaly se vpředu a vzadu. Košilky byly zdobeny vláčkovou krajkou a bohatě vyšívány na prsou, na ramenech a na límci, případně na širším pásku, do něhož byly všity rukávy, jako do manžety. Rukávy byly vyduté, někdy však také docela krátké a uzoučké. Našly se i košilky bez vyšívání, jen s krajkou jako košilky kozácké, někdy zdobené dirkovým vyšíváním. Krajzlík někdy byl, a někdy ne. Kolem krku nosily se většinou granáty, mezi nimi i dukáty. Vzadu svazovaly se pentlí, která splývala hluboko dolů. Punčochy červené, Střevíce zdobené mašličkami a knoflíky. Kabátky mladší byly špenzrovitého typu, zelené, kaštanové, šedé, modré, rukávy v ramennou nabírané, zdobené pentlí i barevným vyšíváním. Mívaly dosti hluboký výstřih.

Mužský:

Muži nosili spodky z plátna či kůže, poměrně krátké a volné, s úzkým a hlubokým poklopcem, někdy i zdobené štepováním. Košile vyšívané ve stylu zástěr, na ramennou, na prsou a dole u rukávů, na límci. U krku a rukávů byl typicky vyšívaný a krajkou lemovaný krejzl, ale také se našly košile s límcem hladkým, přeloženým a s právě takovými manžetami. Vesty obyčejné ze zeleného nebo modrého sukna, trochu vyšívané, se stojatým límcem a jednou řadou knoflíků. Všední vesty byly ze šerky. Kabát ze silného plátna, s výšivkou z pestrého hedvábí, s rozstřiženými šosy a stojacím límcem. Dlouhé šosáky (župany) z olivově zeleného sukna, se stojacím límcem, krátkým životem a úzkými rukávy. Límec a dolejší část rukávu byly vyšívány, šosy měly tři záhyby a u nich v pase výšivku. Zapínání obyčejně jen u krku na mosaznou sponku. Hoši nosili také krátké soukenné kazajky. K práci kazajky ze šerky. Šátky na krk byly tmavé nebo barevné. Čepice lemované kožešinou, případně zdobené pentlí. K županům vysoké kožešinové čepice s třemi mašličkami po straně, tzv. "mezník". Typické byly také plstěné širáky. Punčochy modré a černé, střevíce s přezkou nebo holinky.